Zámek Pardubice

25. 10. 2023

Geografie:

Zámek se nachází v těsné blízkosti historického centra stejnojmenného města. Město leží na východní části Polabí na soutoku řek Labe a Chrudimky, asi 100 km východně od Prahy a 20 km jižně od Hradce Králové.

Historie:

Na území dnešních Pardubic na levém břehu řeky Labe u soutoku s řekou Chrudimkou sídlili lidé už pravěku. Místní krajinu formuje právě řeka Labe. Jejich zemědělské osady ležely na vyvýšených místech daleko od Labe. U řeky je ohrožovaly povodně, na Labi před jeho regulací velmi časté. Žili zde rybáři, které řeka živila a procházely zde dvě hojně využívané obchodní cesty. Významnější a starší Trstenická stezka vedla po levém břehu Labe z Kolínska až k brodu přes Chrudimku blízko jejího ústí Labe. Pokračovala podél levého břehu řeky Loučné, směrem k hranici s Moravu. Druhá cesta spojovala rozvíjející se hradiště Hradec Králové a Chrudim. Řeky představovaly v době bez mostů významné překážky. Překonat četné meandry a slepá ramena nebylo jednoduché, zvláště při vzedmutí hladiny po jarním tání i po vydatnějších deštích. Jedno z nejvhodnějších míst leželo v prostoru dnešních Pardubic na soutoku Labe a Chrudimky. Za použití přechodu platili pocestní mýto, které vybíral ochránce brodu. Na oplátku získali právo překročit řeku a jistotu bezpečnosti. Zároveň řeka byla dopravní tepnou, po které přepravovaly lodě a vory zboží i cestující. Mýtem bylo zatíženo i využívání vodní cesty. Právo jeho výběru zprvu náleželo výhradně panovníkovi, který je propůjčoval šlechticům a bylo velmi vítaným zdrojem příjmů světských i církevních vrchností. Již v polovině 13.století mohlo poblíž brodu vzniknout panské sídlo, nepochybně sloužící k ochraně významných přechodů přes řeku. Nejstarší zpráva o Pardubicích se však týká kláštera. O Pardubicích se poprvé zmínil papež Bonifác roku 1295, v níž potvrzuje mnichům cyriakům kostel sv. Bartoloměje v Pardubicích. Někdy v prostoru Pardubic tehdy zjevně existoval cyriacký klášter. Klášter je možné hledat na Pardubičkách, na výrazném návrší nad řekou Chrudimkou. Klášter založil šlechtic, který měl svoje sídlo v Pardubicích. Existuje několik kusých zmínek o tom, že se panské sídlo v Pardubicích nacházelo již ve 13.století. Je možné že Pardubice založil Hynek z Dubé, který se v písemných pramenech objevuje od roku 1276 a který se za Václava II. stal jednou z nejvlivnějších osob královského dvora. První písemná zmínka o panském sídle v Pardubicích je ovšem z roku 1318 a vlastnil jej Půta z Dubé, syn zmíněného Hynka. Postavení tvrze blízko řeky bylo výhodné zvláště když panovník roku 1347 udělil majiteli panství právo vybírat clo za plavení dříví. Když mohl šlechtic sám vybírat mýto, tak se začala stavět města, dřevo bylo používáno na otop a potřebovaly je i bohaté Kutnohorské doly. Výdřeva tamních dolů cestovala totiž z pohraničních hvozdů Krkonoš a Orlických hor právě přes Pardubice. V této době měla tvrz pravděpodobně hranolovou dřevěnou věž a val s palisádou. Postavena byla na strategicky výhodném místě blízko řeky a brodu na drobné přírodní vyvýšenině převyšující okolní bažinatý terén přibližně o tři až čtyři metry. Horní plocha vyvýšeniny se nacházela pod dnešním jižním křídlem zámku a jižní části nádvoří. Její vrchol byl přibližně metr pod dnešní úrovní malého nádvoří. Z tvrze se ve stávající budově zámku zřejmě nic nedochovalo. Před rokem 1332 získal Pardubice Arnošt z Hostýně a ze Staré, později z Pardubic. Svůj majetek odkázal čtyřem synům. První písemná zmínka o městě Pardubic je z roku 1340. V roce 1359 tvrz Pardubice a nové město získal jeho nejmladší syn Vilém. Vilém však tvrz nechal do roku 1387 přestavět na hrad. Dominantou a zároveň hlavní obytnou i obrannou stavbou hradu byla věž, postavená z lomové opuky. Tzv. donjon stál volně na nádvoří vymezeném obvodovou hradbou. Objekt mohl mít až tři nadzemní podlaží a patrně polozahloubené přízemí. Vnější opevnění tvořila kamenná obvodová hradba nepravidelně oválného tvaru, která mohla nahradit starší lehké opevnění tvrze. Vnější opevnění tvořil asi už jen vodní příkop doplněný vnějším valem. Vstup do hradu byl patrně na severní straně. Uvnitř hradeb se mohly nacházet hospodářské budovy. V místech dnešního velkého nádvoří snad bylo palisádou opevněno předhradí. Páni z Pardubic vlastnili tvrz a posléze hrad i s panstvím do roku 1390. Roku 1390 bylo panství postoupeno Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem hradu se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Následně jej zřejmě roku 1427 uchvátil moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova. V letech 1436 – 1491 bylo panství v majetku Miletínků. Zakladatel tohoto rodu se stal úspěšným husitským vojevůdcem. Proto k majetkům získaných v husitských válkách přikoupil právě Pardubice. Tomuto rodu ale dosavadní hrad nestačil. Jako úspěšní a bohatí šlechtici potřebovali sídlo odpovídající jejich společenskému postavení. Proto se někdy ve čtyřicátých nebo padesátých letech 15.století rozhodli dosavadní hrad rozšířit. Na místě příkopu severně od staršího postavili palác nový, který svým průčelím směřoval k cestě spojující město s labským brodem, která v této době procházela v místech dnešního velkého nádvoří. Někdejší příkop byl zřejmě vyplněn navážkou. Se starším jádrem nový palác spojovala hradba a v jejím přízemí vznikl klenutý průjezd. Podstatná část miletínského paláce v severním křídle zámku stojí navzdory pozdějším přestavbám dodnes. Zachovalo se obvodové a nosné zdivo paláce od sklepa až do výšky prvního patra, ostění obou vstupních portálů do průjezdu a žebrové klenby v průjezdu se zdařilými reliéfy. Miletínské jsou také oba boční, původně asi plochostropé sály, dnes velký a malý gotický. Tito páni však rychle zchudly, takže to jejich věřitelé vyřešili roku 1491 prodejem panství panu Vilému z Pernštejna. Vilém z Pernštejna byl nejvyšším hofmistrem a druhým mužem stavovské vlády. Ve své významné funkci řídil komorní soud, který řešil řadu soudních pří v zemi. Mimoto byl i královým důvěrníkem a nejbohatším šlechticem tehdejšího království. V Pardubicích chtěl mít reprezentativní rezidenci navazující na vystavené město. Pardubické sídlo tehdy tvořil starý hrad pánů z Pardubic a pravděpodobně nedokončený severní miletínkovský palác. Pan Vilém nechal prvně dokončit severní palác se dvěma sály s plochými stropy v prvním patře, ve kterém se pořádaly nejrůznější slavnosti a další reprezentační akty. Poté nechal vystavět západní palác, který byl obdélný, jednopatrový, se spojovacím krčkem tvořícím podnož dnešní věže, na jejímž místě vznikla jen poměrně nízká hranolová věž, převyšující palác o jedno patro. Objekt sloužil především obytným účelům. V přízemí byla nejspíš od počátku kuchyně a sklady. V prvním patře byly obytné prostory a na nejjižnější straně se nacházela klenutá audienční síň. Severní část prvního patra byla přístupná z dřevěné pavlače na místě dnešní arkády. V návaznosti na dokončení západního paláce nechal Vilém strhnout starý hrad pánů z Pardubic. Na jeho místě nechal postavit nové jižní křídlo. V přízemí byly spíže a skladovací prostory. První patro tvořily reprezentační sály s plochými stropy a velkými okny s kamennými ostěními na všech stranách. Na obou jižních nárožích palác doplňovaly hranolové věžice s drobnými klenutými prostory v patře. Palác měl ještě hrázděné polopatro a velkou sedlovou střechu s hrázděnými štíty. Do prvního patra s reprezentačními prostory vedlo dnes již neexistující vnější schodiště z nádvoří. Aby byl zámek uzavřený, nechal postavit na východní straně nově vzniklého, téměř čtvercového nádvoří, silnou spojovací hradbu mezi nárožím jižního a severního paláce. Následně probíhaly úpravy severního miletínkovského paláce. Tehdy byl prodloužen průjezd směrem do příkopu. První úpravy skončily roku 1500, ovšem brzy se začalo upravovat znovu. Ze západu se k němu připojovala čtvercová strážnice. Obdobná situace byla i v prvním patře. Do průjezdu se asi vstupovalo přes padací most, pravděpodobně kamenným portálem. K severovýchodnímu nároží severního křídla připojili řemeslníci nárožní věžici, dnes hodinou věž, po vzoru nároží jižního křídla. Všechny tři paláce byly jednopatrové, zhruba stejně vysoké. Nad zdivo paláců se tyčily dvě dvoupatrové věže v západním křídle a při východní spojovací hradbě a snad také převýšené nárožní věžice u jižního a severního paláce, byla zbudována také kaple a to v místech, kde se setkávala spojovací hradba se severním křídlem. Pod kaplí vznikl suterénní trezor s točitým schodištěm. Právě v něm se dochovala pernštejnská truhla hlavně na cenné dokumenty ale i peníze. Se stavbou kaple souvisí vznik gotické arkády na nádvorní straně východní spojovací hradby. V jejím prvním patře byla chodba osvětlovaná z nádvoří okny s kamenným ostěním. Přízemí arkády bylo zaklenuto patrně křížovými klenbami, které později zanikly. Celé zámecké jádro bylo obehnáno asi sto třicet silnou parkánovou hradbou. Ve všech nárožích byly oválné, dovnitř otevřené bašty. V baštách i v hradbě byly střílny vytesané střílny z jednoho kusu kamene. Toto kamenné opevnění vzniklo na samém počátku 16.století, ale záhy bylo nahrazeno mohutnými zemními valy. S nástupem střelného prachu a těžkých děl se totiž ukázalo, že klasická kamenná nebo cihlová hradba sídlo neochrání, protože ji dělové koule rychle rozbijí. Takže se zrodil nový pevnostní systém, který znamenal revoluci. Jeho páteří byl široký zemní hliněný val a kruhové bašty, z nich bylo možno vést boční palbu a navzájem se krýt. Šlo o efektivní opevnění, které odolalo síle děl. Dělové koule totiž uvázly ve valu, nebo po něm sklouzly, případně se odrazily. Na valu stálo dělostřelectvo obránců a val také sloužil k rychlému přesunu posádky na ohrožená místa. V rovinatém terénu mohla palba děl z valů kontrolovat daleké okolí. Kamenná hradba se nyní ocitla uvnitř mnohem moderněji opevněného areálu a ztratila svůj původní účel. Velkorysé renesanční opevnění pardubického zámku se dochovalo do současnosti. Svým rozsahem, zachováním a kvalitou nemá v Čechách obdoby. Pernštejnové velebily také samotné město a panství. Zasloužili se o celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic Zelenou bránou. Opevnění Pardubic plnilo funkci reprezentační. Bylo to totiž to první, co příchozí uviděli. K samotnému zámku patřila také zbrojnice, která obsahovala zbraně pro několik set mužů. Poslední úpravou bylo zvýšení severního a východního paláce o jedno patro. Během let 1548 - 1560 se již nestavělo, protože Pernštejnové se zadlužily a roku 1560 zakončili své působení v Pardubicích velkolepým bankrotem, kdy toto panství prodali císaři Ferdinandovi I., který jej koupil pro své syna. Po oddlužení panství přistoupila královská komora k postupným stavebním úpravám. Úpravy byly zahájeny roku 1573 a oba zbývající paláce, tedy jižní a západní byly zvýšeny o jedno patro. Následně se vybudovala renesanční dvoupatrová arkáda na západní straně vnitřního nádvoří. Upravili také terasu a altán v úrovni druhého patra severního vstupního rizalitu, nad mostem do zámku. Stále měl podobu otevřené terasy s menším zastřešeným altánem. Vzniklo hlavní schodiště vedoucí z průjezdu do severního a východního křídla. Opět se tak o něco zmenšilo vnitřní nádvoří. Nástavba patra severního rizalitu nahradila konečně otevřenou nekrytou terasu, kterou do zámku neustále zatékalo. Tehdy vznikl stávající štít nad severním průčelím i zděný podklenutý most na valy vybíhající z jižního konce východního křídla, který nahradil starší dřevěný most. Až Habsburkové vystavěli i zámeckou dominantu, hranolovou věž Hlásku. Dnešní podobu dostala i hodinová věž zakončená cibulovou střechou. Vnější vzhled zámku byl sjednocen sgrafitovými omítkami. Význam zámku byl přitom převážně hospodářský, což se negativně podepsalo na jeho interiérech i výzdobě. V 17.století přestavby a modernizace ustaly, zámek chátral, trpěl nedostatečnou úpravou a nevhodným využíváním. Za třicetileté války se nepodařilo opevněný zámek dobýt, přestože byl třikrát obléhán v roce 1639, 1644 a 1645. Město samotné bylo zbídačeno a velká část města shořela. Začátkem 18.století bylo jasné, že pardubický zámek potřebuje rekonstrukci. Horečné opravy vyvolal připravovaný pobyt císaře Karla VI. v Čechách, jehož vyvrcholením byla císařova pražská korunovace. Opravoval se hlavně krov, dále se rekonstrukce prováděli v duchu toho, že se na zámku trvale nesídlilo. Na zámku bydleli úředníci, kteří spravovali panství a ti nepotřebovali velké reprezentační prostory, ale menší byty a kanceláře. Za vlády Marie Terezie přibilo ještě šest penzionovaných důstojníků, kteří zde bydleli ještě v roce 1783. Stavělo se málo, ve třicátých letech 18.století byl nově vyřešen a zaklenut prostor Kaňkova sálu. Po zbytek 18.století na zámku probíhala jen běžná údržba, odstraňování havárií a místní úředníci objekt průběžně přizpůsobovali svým potřebám. I v 19.století zámek sloužil jako sídlo správy panství a opět zde dlouhá léta neprobíhaly žádné větší úpravy. Výjimkou byla výměna krovů téměř na celém zámku 1833 - 1835 nebo velká oprava věže Hlásky v letech 1847. Místnosti se přizpůsobovaly účelu, kterému nyní sloužily. Došlo i na přestavbu otopného systému, neboť se přecházelo na tahové komíny a přímo obsluhovaná kamna na místo starších otopných komor. Někdy po polovin+ 19.století byla zbořena v jihozápadní části parkánu kuchyně upravená z válcové bašty bývalého parkánového opevnění. Zaniklo také schodiště z této kuchyně. V roce 1857 došlo v přízemí jižního křídla ke zřízení vězení. Zámek fungoval jako součást velkostatku, jehož smyslem bylo vydělávat peníze. Rozvoj města po katastrofách třicetileté, sedmileté a prusko-rakouské války přišel v polovině 19.století. V roce 1845 přijel do Pardubic první vlak z Olomouce do Prahy. Následně byly z města rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů, rafinérie minerálních olejů a další. Došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. Roku 1874 se poprvé běžel světový dostih Velké pardubické. Zámek se na konci 19.století roku 1881 dostal do rukou baronu Richardovi Drasche z Wartinbergu, který však o zámek neprojevoval hlubší zájem. Zámek fungoval jako činžák určený k pronájmům. Cílem bylo aby panství baronovi vydělávalo peníze. V západním parkánu v bývalém příkopu vyrostly klenuté pivovarské sklepy a lednice, na jejichž horní ploše vznikla zatravněná terasa. Avšak v roce 1880 vznikla myšlenka zámek zachránit, proto byl založen muzejní spolek. Tato společnost ctihodných pánů měla podporu vedení města a začala shromažďovat historické předměty i přírodniny nejen z Pardubic, ale i z regionu a z celého světa. Roku 1909 se postavilo Městské divadlo. V roce 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy. Po první světové válce došlo k rozmachu průmyslu ve městě. Vznik Československa otevřel cestu k záchraně zámku otevřel, roku 1920 od barona Drascheho díky pozemkové reformě spolek zámek koupil. V době koupě byl objekt v neutěšeném stavu. Muzejníci se nejprve snažili vrátit podobu hlavním reprezentačním prostorům. Opravovali také fasády. V roce 1924 se restauroval hlavní portál a do konce dvacátých let se vybourali dodatečné konstrukce v gotických sálech. V roce 1930 se v jižním křídle odkryly kazetové stropy a cenné nástěnné malby, které následně prošly restaurováním. Pokračovala obnova fasády a probíhaly i další opravy a udržovací práce. Pak přišla druhá světová válka, rekonstrukce zámku se nadlouho zastavila a údržba omezila. V Pardubicích se ukrývali v roce 1942 členové výsadku Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík, který posléze zemřel v Praze v kostela sv. Cyrila a Metoděje. Pardubice byly roku 1944 dvakrát podrobeny náletům při kterých zámek naštěstí nebyl zasažen, avšak velké škody byly napáchány na pardubickém letišti a ve městě samotném. Přes tisíce budov byly zničeno nebo poškozeno, včetně staré budovy nádraží, navíc zahynulo 263 lidí. Po válce se započalo s obnovou města. V roce 1952 zámek přešel do správy státu. Sídlilo v něm muzeum, galerie a památkový ústav. Roku 1953 byl vystavěný kryt Civilní obrany do severovýchodního rondelu. Stav budov se kvůli nedostatečné údržbě stále zhoršoval. Plány na rekonstrukci byly ale nic se nedělo, až do roku 1977, kdy se zřítila část stropů ve druhém patře paláce. Zahájily se práce na zajištění narušené statiky, ale postupovalo se pomalu, takže se zámek měnil v ruinu. Aby se zdálo že se zámek částečně opravil, tak byla nově omítnuta jižní křídla. Ty totiž byly vidět od města, navíc je zámek částečně schován za stromy, takže budova vypadala obstojně. Opak byl pravdou, před sametovou revolucí spadly hradby na některých místech. Podobný osud postihl 80% památkových objektů na našem území. V roce 1991 převzalo zámek Východočeské muzeum v Pardubicích. Proměna zámku byla úchvatná, používá se přízvisko, že zámek vstal jak Fénix z popela. Proběhly statické opravy, sanace vlhkosti, zpevnění krovů a klempířské práce. Restaurováním a rekonstrukcí prošla řada částí objektu. Byl zbaven nevhodných přístaveb. Velká pozornost se věnovala interiérům a jejich malbám. Fasádu opět ozdobila sgrafita. V roce 2001 se vlastníkem zámku stal Pardubický kraj. Práce na obnově však pokračovaly. Rekonstrukci prodělal vstupní most a na řadu přišli i hospodářské budovy. Nákladnou opravou prošla hradební zeď kolem valového opevnění. V roce 2010 byl zámek prohlášen Národní kulturní památkou. K další rekonstrukci přispěly i Evropské fondy. Rekonstrukce se dočkalo nádvoří, zámecká kaple, kompletní restaurování interiérů a byly do něj postupně zařazovány muzejní expozice.

Natáčení:

Silver A, LOVEní

Majitelé:

1.Páni z Dubé ( 1318 - 1332) šlechtický rod

2.Páni z Pardubic (1332 - 1390) šlechtický rod

3. Hanuš z Milheimu (1390 - 1415) šlechtic

4.Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad (1415 - 1427) šlechtic

5. Jan Hlaváč z Mitrova (1427 - 1436) šlechtic

6.Miletínkové (1436 - 1491) šlechtický rod

7.Pernštejnové (1491 - 1560) šlechtický rod

8.Královský majetek (1560 - 1881)

9.Richard Drasche z Wartinbergu (1881 - 1920) šlechtic