Zámek Lednice
Geografie:
Zámek se nachází ve stejnojmenné obci na jižní Moravě, která leží asi 7 km severozápadně od Břeclavi a 12 km východně od Mikulova v Dolnomoravském úvalu, ze severu obtékanou řekou Dyjí.
Historie:
První písemná zmínka o vsi Lednice je z roku 1222, kdy zde stála gotická tvrz s dvorcem, kterou drželi Adamar a Lipert z Lednice. Jejich tvrz měla střežit významný přechod při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem. Ovšem král Václav I. roku 1249 tvrz propůjčil Siegfriedu Sirotkovi. Nad rovinatou krajinou na pomezí Moravy a Rakouska, protkanou klikatícím se korytem řeky Dyje a jejích slepých ramen, porostlou hustými lužními lesy a posetou promáčenými loukami, bažinami a tůněmi, tak vládl švábský rod Wehingenů. Zlom nastal po vymření Přemyslovců, kdy se jednotlivých části majetku začali pozvolna ujímat držitelé sousedního panství. Ortlín Sirotek však tvrz postoupil roku 1322 Janovi z Lichtenštejna. Lichtenštejni ovládali řadu panství na obou stranách zemské hranice, udrželi si skvělou pozici v zemi až do roku 1560, kdy byli nuceni pod tíhou dluhů odprodat větší část svých panství. Od středověku budovaná rodová moc se za potupných okolností zhroutila během několika let. Roku 1571 chtěl Lednici Kryštof z Lichtenštejna prodat, ale jeho poddaní měli obavy z nové vrchnosti a tak se obrátili na císaře, který prodej nepovolil. Císař potom Lednické panství držel sám až do roku 1575, kdy je vrátil Hartmannovi II. z Lichtenštejna. Tento diplomat a vážený člen dolnorakouské evangelické stavovské obce ji od roku 1578 nechal tvrz přestavět na renesanční zámek. Byly přidány nové věže a arkády, které dodaly zámku impozantní vzhled. Vznikla vrchnostenská zahrada s přilehlou štěpnicí, pro potřeby zámecké kuchyně. Zámek obklopovala také renesanční zahrada a celý objekt od té doby sloužil Lichtenštejnům jako venkovské sídlo k odpočinku a místo pro hosty. Tehdejší prameny uvádějí Lednici jako letohrádek nebo zahradní dům. Syn Hartmana II. Karel I. miloval umění, stejně jako císař Rudolf II., proto také nashromáždil obrovské sbírky a s oblibou vyhledával společnost malířů, sochařů, zlatníků a řezačů drahých kovů. Jeho smysl pro umění se projevoval i na jeho panstvích, čímž se stal nejvyšším velvyslancem vrcholně manýristické kultury na Moravě a v Dolním Rakousku. Roku 1608 byl povýšen do knížecího stavu. Díky němu se také roku 1613 začal stavět nový Lednický zámek, který měl podobu renesanční italské vily. Ústřední část zámku měl dvě podlaží, obklopovala je dvě symetrická křídla s přízemními arkádami, zakončená dvěma patrovými hranolovými věžemi. Během stavovského povstání sice o všechny svoje majetky přišel, ale šlo o pouhou epizodu. Po bitvě na Bílé hoře se vrátil jako jeden z vítězů. Byla mu svěřena správa Čech a měl za úkol potrestat účastníky odboje, vojensky zemi okupovat a rekatolizovat. Při výkonu své moci se značně obohatil nejen finančními transakcemi, ale i levným nákupem zkonfiskovaných panství. Mimoto se honosil řádem zlatého rouna. Rolu 1627 panství zdědil nezletilý Karel Eusebius, proto za něj panství spravoval jeho strýc. Karel Eusebius mezitím studoval práva v Bruselu a když se roku 1632 vrátil, převzal již správu rodového majetku. Velké sumy které do úprav objektu dal z něj udělaly nejvýstavnější barokní sídlo habsburské monarchie. Nechal budovat lednický park s kamennými kašnami, vznikla manýristická zahrada se stříhanými partery záhony květin. Později zahrada snoubila architekturu a dekorativnost. Příroda s uměním představovala jeden z okázalých a zcela nezbytných prostředků knížecího stylu. Barokní zahrada měla představovat symbolické zrcadlo, v něž se odrážel řád a dokonalost celého kosmu. Byla vytvořena tak, aby v ní hráli stejně důležitou roli všechny přírodní živly. Pojetí zahrady mělo dnes už zcela skrytý magický a okultní význam. Nacházelo se v ní množství cizokrajných keřů a květin. Následně se zprovoznili dodané fontány, nádrže, bazény, kaskády a vodní hříčky. Dále byly zbudovány jízdárny a hospodářské budovy poblíž zámku. Bohužel přesnější zámky o podobě zámku v době třicetileté války nejsou známy. Zámek obsadily Švédové, knížecí pokladna byla v neuspokojivém stavu, takže se jistě jednalo o vleklou a nejspíše i několikrát pozměněnou stavební akci. Zámek úpravami na fasádě a i díky dekoracím získal raně barokní podobu. Roku 1684 panství po otci převzal Jan Adam Ondřej, který nechal dokončit práce po svém otci ale už se více Lednickému panství nevěnoval. Většinu času trávil s aristokracií ve Vídni a Lednici využíval jen při občasných návštěvách. Svoje ohromní jmění vložil do stavby vídeňských paláců a do nákopu skvostných děl do rodové sbírky. Spíše nežli Lednickému zámku se věnoval přestavbě Valtického zámku. Roku 1712 rodová větev Karla I. vymřela. Nástupcem se stal Antonín Florián z Lichtenštejna, patřil k jiné rodové linii. Roku 1715 nechal vybudovat lednicko-valtickou alej, která spojila obě sídla vytýčenými cestami s průhledy a loveckými revíry. Na místě oranžérie vznikl dřevěný skleník se zděnou severní věží. Roku 1717 byl u zámecké rezidence zřízen nový rybník. K zámku patřil také gotický kostel, který byl zničen za husitských válek, ale následně byl roku 1490 obnoven avšak v druhé polovině 18.století byl zbourán. Zámek se rozšířil o nádvoří, tím že přibyla dvě jižní křídla a na místě zbořeného kostela byl vystavěn nový zasvěcený sv. Jakubovi a proti němu se postavilo obytné křídlo. Mezi zámkem a konírnou vznikl dvůr, který je zámku dodnes. Po otci roku 1721 zdědil panství Josef Jan Adam, po něm roku 1732 jeho vnuk Jan Nepomuk Karel a roku 1748 převzal panství Josef Václav, osvícensky uvažující aristokrat, patřící do nejužšího kruhu Marie Terezie. Měl možnost cestovat, byl kultivovaný a vzdělaný. Obrovský dojem na něj udělal dvůr francouzského krále Ludvíka XV. a právě francouzský vkus se pokusil vdechnout i svému zámku. Byla upravena zahradní fasáda. Barokní budovu s převýšenou ústřední částí, završenou mohutným štítem a nárožními hranolovými věžemi, nahradila dvoupatrová stavba o třinácti okenních osách s centrálním rizalitem, k němuž byl připojen sloupový portikus s balkonem. Při přestavbě vzali za své původní barokní galerie i další drobné architektury, oddělující zámek od okolní krajiny, takže zámek působil jako samostatně stojící budova s nízkými přilehlými stavbami. Panství zdědil roku 1772 synovec Josefa Václava. František Josef I. z Lichtenštejna měl díky strýcově protekci otevřené dveře u císařského dvora, ale on sám o významné funkce nikterak nestál. Císařská rodina jej na přání strýce pověřovala delikátními misemi, které se týkaly habsburské dynastické politiky. Roku 1760 se proto vydal do Parmy, odkud přivezl budoucímu panovníkovi Josefu II. nevěstu. O tři roky později byl zase jmenován do čela poselstva s žádostí o ruku španělské infantky pro mladšího bratra Josefa II., Leopolda. Když však převzal správu nad rodovým panství, tak se stál z veřejného života a žil poklidný život se svojí rodinou. Nechal zámek upravit do písmene U a v neogotickém stylu. Elegantní dvoupatrovou architekturu, členěnou pouze lezénami mezi okny, zdůrazňoval ústřední rizalit na průčelí s trojúhelným štítem. Na centrální část zámku navazovala dvě křídla, v nichž se nacházel zámecký kostel a soukromé pokoje rodiny. Na formální francouzské partery v zahradě v bezprostřední blízkosti zámku navazovala volná anglická krajinářská dispozice tvořena rozsáhlými loukami, lesem a vodními plochami, které napájelo klikatící se rameno řeky Dyje. Nejrozsáhlejším zásahem bylo zřízení rozsáhlých průseků ve tvaru hvězdice, kolem nichž se uplatnily ještě další geometricky pojaté průseky a přirozeně působící cesty, ústící na menší palouky. Roku 1781 panství převzal Alois I. a po něm roku 1805 Jan Josef I. Za nich byl přebudován a rozšířen zámecký park. Dominoval svojí úpravou ve tvaru hvězdy a měl řadu romantických objektů jako např. uměle vybudovaná zřícenina Janova hradu, Apollonův chrám, Tři Grácie, Hraniční zámek, Rybniční zámek, Minaret a četné jiné. Během let 1805 - 1811 se klasicistní park proměnil v romantický, tím že že byl vybudován zámecký rybník s patnácti ostrovy. Také se roku 1815 přestavělo zahradní křídlo do empírového slohu. Po přestavbě zámku byla oranžerie roku 1817 propojena s novými interiéry do zámku a stala se skvostným vstupním prostorem do zámeckého parku. Na konci oranžerie se nacházela Hardtmuthova přístavba antikizující Chrámu múz, jíž se dalo projít přímo k zámeckému rybníku. Roku 1836 panství převzal Alois Josef II., jenž byl císařským vyslancem na korunovaci královny Viktorie. Myšlenky na zmodernizování staré oranžerie vedly roku 1840 ke zbourání několika starších objektů. V letech 1848 - 1858 byla učiněna přestavba interiérů a exteriérů do podoby anglické novogotiky. Vznikl komplex osmi křídel se čtyřmi dvory, dvěma věžemi, barokní jízdárnou po levé straně a skleníkem zasazeným do rámce parku. Nový skleník zbudovaný v letech 1843 - 1845 byl vrcholnou výpovědí tehdejší techniky. Vznikl na východní straně a se zámkem jej spojoval květinový sál. Tento sál se též měnil v divadlo, kde vystupovalo mnoho významných umělců z blízké Vídně. Mezi zámkem a kuchyňským křídlem vzniklo spojovací křídlo s vedlejším schodištěm. Byl přebudován i kostel sv. Jakuba, bylo prodlouženo kněžiště, přistavěly se dvě věže a otevřela se předsíň. Do hospodářského křídla byly umístěny ložnice s budoáry, pracovny, šatny, koupelny a salony pro snídaně. Park byl rozšířen na jin přes zámecké u obecní pozemky, byl zbourán hospodářský dvůr, za své vzala i dosavadní lednická radnice. Po otci panství roku 1858 převzal Josef II. který panství spravoval do roku 1929. Byl to uzavřený a melancholický pán, který na svých sídlech hromadil umění a v Lednici založil soukromou zahradnickou školu. Podílel se u všech svých držav na výstavbě škol, nemocnic, knihoven, kostelů a dalších veřejných budov. Byl u rozpadu monarchie i vzniku Československa. Pozemková reforma z dvacátých let minulého století připravila rod o značnou část majetku, proto bydlel hlavně ve Vídni. Přesto se snažil se svou rodovou vlastí udržovat diplomatické a přátelské styky. Chtěl aby tak učinilo i obyvatelstvo obou zemí, ale už v prvních letech nového státního uspořádaní se v Lednici projevila komplikovaná národnostní situace, která se bohužel v jindy harmonickém prostředí vyhrotila v třicátých letech. Kultivovaného diplomata a jednoho ze zakladatelů moderní rakouské památkové péče, se převratné politické změny dotýkaly nejen politicky ale i osobně. Jeho žena byla židovského původu a proto po anšlusu Rakouska 1938 byl nucen uprchnout na Moravu, odkud se snažil navázat na svoje diplomatické styky, ale ještě téhož roku zemřel. Zanedlouho byla Lednice na základě Mnichovské dohody připojena k nacistickému Německu. Nový majitel František Josef II. pocházející z vedlejší rodové linie, žil během těžkých válečných let v Lichtenštejnsku, odkud zorganizoval částečně úspěšný odvoz nejcennějších uměleckých děl z moravských zámků. V polovině dubna 1945 osvobodila Lednici Rudá armáda, zámek obsadili vojáci a pokoje využívali jako kasárny. Zatímco na většinu památek konfiskovaných na základě Benešových dekretů dorazili pracovníci ministerstva kultury až v druhé polovině května, tak pohraniční památky zůstaly v moci sovětských vojáků až do konce listopadu 1945. Ze zápisu komise vyplývá že samotná stavba zámku utrpěla jen málo, značné poškození však proběhlo uvnitř stavby. Došlo také k nenávratné ztrátě částí historických archivů několika rakouských institucí, převezených na zámek na konci války nacistickými úřady kvůli obavám z bombardování Vídně. Zámecké interiéry se naplnily zkonfiskovaným majetkem německého obyvatelstva. Zámek byl ponechán svému osudu, jen díky spolupráci Památkového ústavu a Vysoké školy zemědělské a lesnické, se využívala část zámeckých budov. Byl tak zaručena péče o park a zahradu, jistým způsobem i o první patro zámku. Na sklonku padesátých let vzniklo v knížecích pokojích lovecké a zemědělské muzeum. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly pokusy o restaurování objektu, ovšem dalo by se říct, že spíše symbolické a nepatrné, vzhledem k politické situaci v zemi. Tehdejší režim neměl zájem o soukromé vlastníky, aristokracii, historii a náboženství, zajímal je jen kolektivismus. Zásadnější proměnou prošel celý areál až po pádu komunistického režimu. Opravili se zámecké fasády, větší důraz než na příklad bytové kultury šlechty, byl kladen na připomenutí životního stylu nejvyšší aristokracie. Proto se upravovali i interiéry zámku, pode dochovaných obrazů a fotografií ze zámku ale i z jiných památkových budov. Roku 1995 byl celý areál zapsán na seznam Kulturních památek a roku 1996 na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 2001 bylo zrušeno Zemědělské muzeum v prvním patře. V roce 2011 byl znovuotevřen palmový skleník.
Natáčení:
Království potoků, Poema o svědomí, Šípková Růženka, Zázračný nos, Hodinářův učeň, Četnické humoresky, Pohádka o Malíčkovi, Zlatá panna, Milenky, Král ozvěny, Satan přichází, Ztracené klíče, O zakletém hadovi, Povstalecká historia, Poema o svědomí, Teta
Majitelé:
1.Páni z Lednice (1222 - 1249) šlechtický rod
2.Sirotkové (1249 - 1322) šlechtický rod
3.Lichtenštejni (1322 - 1945) šlechtický rod
4.Českoslovesnká republika (1945 - 1960)
5.Československá socialistická republika (1960 - 1990)
6.Česká a Slovenská federativní republika (1990 - 1992)
7.Česká republika (od 1993)
Fotografie:
