Zámek Boskovice
Geografie:
Zámek se nachází ve stejnojmenném městě ležícím 14 km severně od Blanska a 33 km severně od Brna na hranicích Drahanské vrchoviny. Na severovýchodní straně od města leží vodní nádrž Boskovice a přírodní park Řehořkovo Kořenecko. Jižní částí města protéká potok Bělá.
Historie:
Boskovice byly původně trhovou osadou založenou pravděpodobně ve 13.století, první písemná zmínka o ní je z roku 1222, avšak podle archeologických nálezů lze usuzovat, že osídlení v těchto místech je daleko staršího datování. Právě kvůli účelům osady, která se postupně měnila na vesnici, nad ní vyrostl hrad. V nejbližším okolí historického jádra Boskovic vyrostlo předměstské osídlení, dělící se na Dolní a Horní předměstí. K Boskovicím patřila také židovská obec, roku 1454 král Ladislav Pohrobek nechal vyhnat Židy ze všech královských měst, takže tito lidé se usídlily v jiných vsích a městech. Takhle se také dostaly do Boskovic. Na místě dnešního zámku stával dominikánský klášter, který nechal založit tehdejší majitel boskovického panství pan Jan Bohuš ze Zástřizl se svou manželkou Zuzanou, která se roku 1688 znovu vdala tentokrát za Valtera Xavera z Ditrichštejna. Stavba kláštera probíhala v letech 1682 - 1894. Kromě kláštera přibyl na jižní straně svahu nedaleko pod hradem také kostel. Tehdejší majitelé panství žili pořád na hradě. Židovské ghetto oddělené od města dvěma branami vzniklo v roce 1727, následně roku 1759, tedy za vlády Marie Terezie se z listin dozvídáme, že došlo k povýšení Boskovic na město. Za vlády Josefa II. byly oba objekty roku 1784 zrušeny a jejich majetky byly převedeny do náboženského fondu. S tímto však nebyl spokojen František z Ditrichštejna, který celý objekt bývalého kláštera koupil a na krátkou dobu zde zřídil továrnu na výrobu barev. Jelikož hrad chátral, ztrácel na významu a již nebyl pro obývání pohodlný, tak byl počátkem 19.století kostel v blízkosti bývalého kláštera pod hradem z velké části zbořen a rozebrán, jediné co bylo ponecháno byla jeho zadní část, která byla upravena na zámeckou kapli. V letech 1819 - 1826 za Františka Xavera Ditrichštejna, byla budova kláštera a továrny přestavěna na čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu v empírovém stylu s vnitřním arkádovým dvorem, výrazným průčelím členěným třemi rizality. Kolem zámku byl zbudován přírodně krajinářský park v anglickém stylu, jehož součástí je budova skleníku. Během další tavební fáze probíhající v letech 1831 - 1839 byla provedena zejména úprava interiérových zámku. Kromě toho byl upraven vstup ve střední ose, který vede k průjezdní sloupové síni, z níž je trojramenným schodištěm přístup do samotného zámku. Roku 1850 rod Ditrichštejnů vymírá po meči a majetek dědí dcera posledního majitele provdaná za Alfonse Mensdorfa-Pouillyho, pocházejícího z francouzské šlechtické rodiny, která se po Francouzské revoluci vystěhovala ze země. Navíc jeho bratr byl významný rakouský státník, politik a v letech 1864 - 1866 také rakouský ministr zahraničí. Roku 1856 tedy zámek přechází do rodu nových majitelů, kteří doma mluvili Česky i Německy. V roce 1916 došlo díky narušení statiky ke zřízení vnitřní části západního křídla. Hrabě Alfons Karel Mensdorff-Pouilly byl roku 1916 císařským komořím a nadporučíkem v záloze. Po okupaci našich zemí nacistickým Německem podepsal Alfons Karel spolu s dalšími významnými šlechtici Národnostní prohlášení české šlechty ze září roku 1939. V této listině podepsaní šlechtici vládu v čele s Emilem Háchou ujišťovali, že se přihlásili k české národnosti i když to většinou byli spíše lidé cizích národností, kteří ovšem už nějakou dobu žili v Československu a asimilovali se, navíc zde měli početné majetky. Během nacistické okupace byla většina židovského obyvatelstva deportována do koncentračních táborů. V průběhu let 1938 - 1945 byl zámku v Boskovicích postupně ubytován štáb československé armády, následně tam byl zřízen lazaret pro důstojníky wehrmachtu a nakonec se tam usídlil štáb Rudé armády, po celou dobu však zámek obývala také rodina Mensdorff-Pouilly. Na samotný majetek rodiny byla však za druhé světové války uvalena vnucená správa okupantů, kvůli jeho odmítnutí přijetí říšského občanství. Sám Alfons Karel byl za Heydrichiády dokonce na nějaký čas zavřený a na konci války se dokonce zapojil do odboje, takže mu byl roku 1945 bez větších komplikací boskovický majetek navrácen. Po komunistickém puči roku 1948 se rodina pana hraběte pokusila ilegálně emigrovat. Útěk se povedl synům Bedřichovi, Albertovi a Janovi. Panu hraběti, jeho choti a jejich dvěma dalším dětem se to nepoštěstilo, byli zadrženi v Bratislavě a za pokus o nedovolený přechod státních hranic uvězněni na dva týdny. Roku 1948 byla na majetek rodina Mensdorff-Pouilly uvalena nucená státní správa. Pan Alfons Karel byl roku 1949 zatčen a na dva roky internován v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, poté ještě v táboře poblíž Pardubic. Když se vrátil do Boskovic, tak pracoval v okresní nemocenské pojišťovně a později na místním národním výboru jako dělník mající na starost údržbu místních komunikací a skladník. Jeho manželka pletla svetry a přivydělávala si tím. Roku 1952 byl celý majetek rodiny zkonfiskován, oni sami však směli dožít ve třech zámeckých místnostech. Dceři Terezii se s jejím manželem podařilo emigrovat do Kanady. Po celou dobu totality zůstal v Československu pouze syn Hugo. Jeho tři další sourozenci, kteří v Československu zůstali totiž zemřeli velice brzy v letech 1950 - 1956, takže naštěstí zažili jen část zvůle nových mocipánů. Roku 1989 děti rodu Mensdorff-Pouilly majetek restituovali a roku 1991 jim byl také navrácen.
Natáčení:
O pokladech, Chirurgie
Majitelé:
1.Páni ze Zástřizl (1682 - 1688) šlechtický rod
2.Ditrichštejnové (1688 - 1850) šlechtický rod
3.Mensdorff-Pouilly (1850 - 1952, od roku 1991) šlechtický rod
4.Československá republika (1952 - 1960)
5.Československá socialistická republika (1960 - 1990)
6.Česká a Slovenská federativní republika (1990 - 1991)
Fotografie:
