Hrad Boskovice

6. 7. 2023

Geografie:

Hrad nebo lépe řečeno zřícenina se nachází na západním okraji Drahanské vrchoviny a na hranici s Boskovickou brázdou nad stejnojmenným městem. Hradský kopec se zříceninou je dominantou Boskovic a poskytuje výhled do okolní krajiny.

Pověst:

Podle pověsti založil hrad za dávných časů ptáčník Velen, který získal les za pomoc, kterou poskytl brněnskému knížeti, který se ztratil v okolních lesích. Brněnském kníže, byl totiž veliký milovník honů a rytířských turnajů. Často vyjížděl se svojí družinou za štěkotu loveckých psů a křiků pacholků daleko do okolních lesů. Tehdejší lesy bývali velmi hluboké, jen málokde bylo vidět jakoukoli osadu a člověka nebylo možno spatřit ani po několika hodinách jízdy. Tudíž bylo velice snadné se ztratit a to se onomu knížeti stalo. Na honu v lesnaté krajině severně od Brna se ubíral se svojí družinou krásným údolím řeky Svitavy a posléze zabočil do údolí říčky Bělé, kde náhle spatřil divokého kance. Zajiskřili mu oči radostí, pobídl proto svého koně a začal zvíře vášnivě pronásledovat. Kanec se prodíral houštím, aby se svému pronásledovateli ztratil. Kníže tryskem pádil za ním, jeho kůň prudce přeskakoval vyvrácené kmeny stromů, utíkal přes močály a pak se dal vzhůru do mírného kopce a právě zde se podařilo knížeti kance skolit. Pln nadšení seskočil s koně a prohlížel si krásný kus, který ulovil. Když se pokochal pohledem na mrtvé zvíře, začal se shánět po své družině. Avšak marně volal a marně dával znamení rohem, jen lesní ozvěna mu byla odpovědí. Bloudil po lesích, až nakonec celý znavený a hladový dojel na velikou mýtinu, kdes spatřil čihadlo a malou chaloupku. Byl nejvyšší čas, slunce se již sklánělo k západu, když kníže spatřil statného muže, jak krmil venku hladová ptáčata. Muž šel knížeti vstříc a uctivě ho přivítal, jak se slušelo a patřilo. Uvedl ho do své chaloupky, pohostil ho a pak unaveného poutníka zavedl k potoku a ukázal mu tůň, aby se zde osvěžil a spláchl z těla prach a pot. Když se pán vykoupal a učesal se, tak jej u sebe ptáčník nechal přespat. Ráno knížete vyvedl z lesa a ukázal mu cestu k Brnu. Kníže poděkoval a pozval ho na brněnský hrad s tím, aby se po příchodu prokázal vrátnému dřevěným hřebem. Později když ptáčník skutečně zavítal do Brna, navštívil i brněnský hrad a prokázal se dřevěným hřeben. Kníže ptáčníkovi daroval les u čihadla, ale také velké území okolo, se vším co se v něm nacházelo Následně kníže povýšil ptáčníka do šlechtického stavu a protože každý šlechtic má svůj erb, tak ptáčník dostal do erbu bílý sedmizubý hřeben s věníky a poduškou v červeném poli, to všechno byli totiž předměty, kterými kdysi knížeti posloužil. Ptáčník byl velice vděčný a šťastný, proto si v darované krajině vyhlédl nejpříhodnější místo na kopci, kde začal stavět hrad. Hrad rostl rychle ale jméno stále neměl. Ptáčník usilovně přemýšlel, chodil z komnaty do komnaty a zakopl o práh ve dveřích, srazil si palec a zanaříkal, že už nebude chodit bosko více. Od těch dob se hrad jmenuje Boskovice, stejně jako městečko, které vzniklo pod hradem.

Historie:

Hrad byl založen pravděpodobně už v první polovině 13.století. Je znám jistý Jimram z Boskovic v listině českého krále Jana Lucemburského z roku 1222, který však patrně sídlil na místě zvaném Bašta, případně někde jinde. Po něm vlastnil hrad jeho syn Lambert z Boskovic, který založil roku 1230 v Brně minoritský klášter. V této době se jednalo o menší raně gotickou stavbu opevněnou západně od pozdějšího hradího komplexu, z níž se zachovalo do dnešních dnů hlavně základové zdivo palácové části a stopy opevění, tedy příkopy a valy. Zmínky o pánech z Boskovic jsou v listinách z roku 1250 - 1255 a jednalo se o syny pana Lamberta, Velena a Jimrana z Boskovic. Další písemná zmínka je z roku 1297 a týká se Oldřicha z Boskovic, který byl za vlády krále Váslava II. jmenován královským hejtmanem v Polsku. První písemná zmínka je až z roku 1312, kdy hrad patřil Arklebovi z Boskovic, který se vzbouřil králi. V tomto roce byl hrad pravděpodobně dobyt vojskem krále Jana Lucemburského. Vzbouřenému panu Arklebovi z Boskovic král roku 1313 odpustil a majetek mu vrátil. Právě Arkleb z Boskovic postavil nové sídlo na místě současného hradu a také obnovil vyhořelý minoritský klášter v Brně a mimo jiné získal titul olomouckého komorníka. Po jeho smrti roku 1342 po něm přebral panství jeho syn Ješek z Boskovic, který byl významnou osobností na dvoře moravského markraběte Jana Jindřicha. Roku 1353 se stal nejvyšším komorníkem moravského zemského soudu. Za jeho vlády došlo k rozmnožení statků pánů z Boskovic. Po něm přebírá panství jeho syn Oldřich z Boskovic u něhož jsou ale historické zprávy kusé a mnohdy se rozcházejí. Na sklonku 14 a začátku 15.století probíhaly moravské markraběcí války, tehdy se další pokračovatel rodu Jan Ozor z Boskovic postavil proti markraběti Joštovi Lucemburskému, stál totiž na straně mladšího markraběte Prokopa Lucemburského a proto ničil majetky jeho staršího bratra Jošta. Markrabě Jošt kvůli tomu vedl roku 1389 trestnou výpravu proti Janu Ozorovi z Boskovic. Všechny hrady Boskovských pánů byli dobyty a Jan Ozor z Boskovic zahynul při obraně svého sídelního hradu v Boskovicích. Markrabě Jošt hrad zabavil a roku 1398 ho přidělil státníkovi a vyjednávači Erhartovi z Kunštátu s povolením na jeho obnovení. Erhart nechal na místě původně raně gotického hradu vybudovat pouze předsunutý strážní objekt a stavbu vlastního hradu začal východně odtud, na místě vhodnějším pro rozsáhlejší a nedobytnější objekt. Erhartův hrad zaujímá ústřední část dnešního areálu. Jeho nepravidelný tvar vymezuje plášťová zeď, k níž zvenčí přiléhá na severovýchodě vstupní brána. Na jižní straně byl vystaven obytný palác, doplněný na východě a západě věžemi. K prostorám prvního patra náležel hlavní sál s charakteristickou obkročnou klenbou. Hradní celek vytvářel jednotlivou hmotu, neboť plášťová zeď, palác a věže se výškově mnoho nelišily. Pro způsob výstavby, příznačný dvorskému stavitelství Václav IV. a zvláště pro tvarosloví částečně zachovaných kamenických článků hradního sálu byla stavba připisována přímo Václavově dvorské huti, čemuž nasvědčují i vztahy Erharta a Lucemburků. Tento šlechtic získal během markraběcích válek značný majetek např. hrad Bouzov, majetek v jihočeské Bechyni a hrad Malenovice na Zlínsku. Když Erhart starší roku 1406 zemřel odkázal svému synovi Erhartovi mladšímu osm hradů, tři města, osm městeček a 160 vesnic. Erhart mladší si však majetku dlouho neužil, zemřel roku 1414 bez potomků a právě jím vymírá kunštátská větev rodu a majetek se dostává do rukou poděbradské větve. Když začali husitské války hrad vlastnil Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad, který byl významným husitským velitelem a otcem pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad. Viktorín byl velice blízkým přítelem Jana Žižky, podle dostuných písemných pramenů patřil k vykonavatelům jeho poslední vůle. Hrad byl dobyt biskupem Janem Železným, který patřil k zarytým odpůrcům husiství a účastnil se koncilského procesu v Kostnici. Byl nenáviděn a kališnická šlechta mu plenila statky. Roku 1423 proti němu husité uspořádali výpravu na Moravu, kde se usadil a následujícího roku 1424 byl Boskovický hrad husity znovu dobyt a poté zůstal v rukou pánů z Kunštátu. Roku 1437 přešlo celé boskovské panství i s hradem do vlastnictví právě Jiřímu z Poděbrad. Český král Jiří z Poděbrad roku 1458 vrátil boskovské panství jako úhradu dluhu Vaňkovi Černohorskému mladšímu z Boskovic. Pan Vaněk se pohyboval ve vysoké politice, dosáhl funkce nejvyššího komorníka moravského zemského soudu a působil v blízkosti dalšího českého krále Ladislava Pohrobka. Princeznu a sestru českého krále Alžbětu doprovázel do Polska, kde si vzala krále Kazimíra. Pan Vaněk Černohorský z Boskovic se zúčastnil bojů proti Turkům, kteří ohrožovali Evropu. Rozšířil své majetky o hrady Cimburk, Louka a Letovice. Když roku 1465 nebo 1466 pan Vaněk umřel, tak po něm získal majetek jeho nejstarší syn Václav z Boskovic, který zastával funkci komorníka olomouckého soudu a zemského hejtmana. Po něm roku 1482 převzal majetek jeho syn Jaroslav z Boskovic, ten se stal během válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem stoupencem uherského krále. Stal se Matyášovým tajným radou a kancléřem. Budoucnost mu překazila dělová koule, která vletěla do stanu krále Matyáše při obléhání hradu Ebersdorfu v lednu roku 1485. Jaroslav z Boskovic byl nařčen ze zrady, mučen a krátce nato ve Vídni popraven. Poté boskovské panství převzal Ladislav Velen z Boskovic, který byl jednou z nejvýraznější postav tohoto rodu. Byl velice vzdělaný, studoval na univerzitách v Itálii, kde se seznámil s uměním i klasickou literaturou. Oblíbil si historii, zeměpis, fyziku, vynikal v latině a řečtině, psal knihy a básně. Cestoval a navštívil Itálii, Afriku a Přední východ. Z cest do vlasti si přivezl umělecké předměty, vzácné rukopisy a nejrůznější přístroje. Vydal se na duchovní dráhu a v roce 1480 stal se kanovníkem v Olomouci. Po násilné smrti svého bratra Jaroslava byl na svoji žádost propuštěn z kněžského stavu a ujal se rodového majetku. Svoje sídlo postupně přesunul do Moravské Třebové, kde nechal vystavět renesační zámek, kde se nacházela i jedna z největších knihoven v Čechách a na Moravě do té doby. Na zámku hostil krále Vladislava II. Jagellonského. V letech 1496 - 1506 spravoval úřad nejvyššího komorníka a znovu od roku 1516 až do smrti. Podboroval stavební aktivity v Moravské Třebové, Boskovicích a Chornicích. Za zásluhy obdržel od krále Vladislava II. hrad Úsov a město Litovel. Jeho panství mělo rozlohu 190 000 jiter. Ladislav Velen zemřel roku 1520 v Letovicích. Jeho manželka Magdalena Berková z Dubé roku 1527 prodala podíl na správě boskovického panství synu Kryštofovi z Boskovic. I ten zastával vysoké úřady nejvyššího komorníka a moravského zemského hejtmana. Na boskovickém hradě byly za jeho vlády prováděny rozsáhlé stavební úpravy. Náklady na úpravu hradu, ale především jeho pořádání výpravy do Uher na obranu proti tureckému nebezpečí ho finančně vyčerpaly. V roce 1544 prodal panství Letovice. Z utržených peněz o rok později koupil svojanovské panství. V roce 1547 byl nucen prodat rodové sídlo pánů z Boskovic i s městem a s mnoha vesnicemi zbohatlému důlnímu podnikateli Šimonu Ederovi ze Štiavnice. Dále prodal i hrad Cimburk s pasntvím, Úsov a Litovel. Následně Kryštof z Boskovic roku 1550 umírá. Šimon Eder zbohatl na dovolání rud a roku 1545 byl povýšen do rytířského stavu, proto si mohl dovolit koupit hrad a celé boskovské panství. Zastával úřad královského hejtmana. Za jeho působení začala přestavba hradu v renesančním slohu. Začalo se stavbou nového pásu hradeb, posílených baštami a následovali i úpravy v prostoru hradního paláce. Šimon Eder se pokusil o dolování rud i na boskovickém panství, konkrétně v kopci naproti hradu, o kterém se tradovalo, že je v něm zlato. Podle pověsti se podařilo vydolovat jen několik hrudek zlata, které stačily na vyražení jedné mince a proto se kopci začalo říkat Zlatník. Pan Šimon se v Boskovicích moc nezdržoval a když roku 1567 zemřel, jeho syn Vít Eder prodal boskovické panství Jarošovi ze Zástřizl. Za jeho vlády se pokračovalo ve stavebních úpravách. Byla postavena renesanční věž, přilehlé budovy vstupní brány s novým portálem hlavní brány a a bylo dokončeno opevnění. Na portálu brány je dodnes vidět vytesaný erb rodu Zástřizlovských. Jaroš ze Zástřizl byl dvakrát ženat a měl sedmnáct dětí. Finančně podporoval jednotu bratskou. Stavební práce byly dokončeny za Václava staršího Morkovského ze Zástřizl. Tento muž vybudoval na hradě vzácně vybavenou zbrojnici i rozsáhlou knihovnu. Další majitelé rodu se rychle střídali. Po smrti Jana Bohuše ze Zástřizl v roce 1687 panství přešlo na vdovu Zuzanu Prakšickou ze Zástřizl, roku 1690 nerovným sňatkem přidal hrad druhému manželovi oné vdovy Valteru Xaverovi z Ditrichštejna. V roce 1706 byly vybudovány před vstupem do hlavní brány rozsáhlé konírny a před nimi příkopy naplněny vodou. Roku 1707 byla však značně pobořena vyhlídková věž a bašta, protože zdivo z hradu se používalo na stavbu zámku. Valter Xaver z Ditrichštejna byl totiž posledním, kdo na hradě pobýval do roku 1729, protože hrad přestal vyhovovat nárokům na bydlení, tak nechal Valter Xaver z Ditrichštejna vybudovat nové sídlo v barokním stylu poblíž středu města na Hradní ulici barokním stylu dokončené roku 1728. Hrad poté sloužil hospodářským účelům nebo jako kanceláře a od roku 1733 zde bydlel jen polesný. Podle zachované veduty se hrad tyčil na nezalesněném kopci, měl charakteristické věže a hradní kapli, dále byl opevněn hradbami. V důsledku ztráty funkce však začal chátrat a přidal k tomu i fakt, že správce vydal rozkaz aby byla stržena hradní střecha na zdivo pro vrchnostenské stavby ve městě i v okolí. Úplně opuštěn byl roku 1784. Nechráněné zdi a dřevěné prvky chátrají a padají, až z hradu zbylo současné torzo. Poslední Ditrichštejn František Xaver zemřel roku 1850 a panství zdědily jeho dcery Marie a Terezie. Terezie z Ditrichštejna se provdala za hraběte Alfonse Mensdorff-Pouilly, Terezie však již roku 1856 zemřela a její majetek přešel na jejího manžela. Areál hradu se díky rozebírání zdiva zmenšil na minimum a dochované zříceniny byly z bezpečnostního hlediska zajišťovány v roce 1929 a také po sesutí hradního paláce v roce 1942, téhož roku byla na boskovické panství zároveň uvalena nucená správa. Přestože majitel poslední majitel boskovického panství z rodu Mensdorff-Pouilly za nacistické okupace odmítl přijmout německé občanství a podepsal Národnostní prohlášení české šlechty z roku 1939, kde dával veřejně najevo spolu s dalšími známými a vlivnými osobnostmi svůj nesouhlas s okupací, mu stejně byl v roce 1950 veškerý majetek, včetně hradu zabaven komunistickou mocí. V té době započaly systematické stavební zabezpečovací práce. Byla upravena renesanční brána v předhradí a hláska byla adaptována pro lapidárium a vstupní síň. Roku 1992 byl hrad zpřístupněn veřejnosti. Z nepatrných zbytků původního zdiva si těžko můžeme učinit představu o někdejším vrcholně gotickém a renesančním hradě. Mohutné hradební zdi jsou jen kulisou propadlých stropů a kleneb, které připomínají dobu rozkvětu hradních sálů a prostor. V horním rohu brány se dochovala jediná dřevěná kladka, která je posledním zbytkem někdejšího padacího mostu, jež vedl přes příkop, dnes zcela zasypaný. Po levé straně hradu byla hlásná věž se střílnami i s cimbuřím. Na nádvoří zříceniny jsou zachovány tři polozasypané brány s erby držitelů hradu. V přízemí se nacházela zbrojnice a věznice i proslulá hladomorna hluboká asi 15 metrů, která je dnes úplně zaházená sutinami. Zajímavostí hradu je hradní studna hluboká 96 metrů, která má výbornou pitnou vodu, jež se čerpá šlapacím kolem a je dodnes v provozu. Další zajímavostí je že se hrad svojí rozlohou řadí mezi největší hradní zříceniny na Moravě.

Natáčení:

Teta, Sedmero krkavců, Labyrint, Martin a Venuše, Westernstory, Černá Fortuna

Majitelé hradu:

1.Boskovští (1222 - 1389) šlechtický rod

2.královský majetek (1389 - 1398)

3.Kunštátští (1398 - 1414) šlechtický rod

4.Poděbradští (1414 - 1458) šlechtický rod

5.Černohorští z Boskovic (1458 - 1547) šlechtický rod

6.Ederové ze Štiavnice (1547 - 1567) šlechtický rod

7.Zástřizlí (1567 - 1690) šlechtický rod

8.Ditrichštejnové (1690 - 1856) šlechtický rod

9.Mensdorffové-Pouilly (1856 - 1950) šlechtický rod