Hrad Bítov

12. 12. 2021

Geografie:

Hrad leží severozápadně od městyse Vranov nad Dyjí na ostrohu nad soutokem řek Dyje a Želetavky, v malebném kaňonu tzv. Moravském Švýcarsku, na samém konci Vranovské přehrady, jejichž údolí dnes tvoří součást vranovského přehradního jezera.

Historie:

Bítov je jedním z nejstarších a nejromantičtějším hradů naší země. Hrad vznikl v místech předurčených strategickou polohou a přírodním útvarem k hájení jižní moravské hranice, což nepochybně souviselo se starším osídlením těchto míst. Neboť hrad vznikl na místě původního velkomoravského hradiště a to jako první z řetězce ochranných hradů jižní hranice tehdejšího přemyslovského českého království někdy v polovině 11.století. První písemná zmínka o hradu proto pochází již z roku 1061. Hrad byl založen na ostrožně na levém břehu říčky Želetavky a byl členěn na tři části oddělené navzájem valy. Na počátku šlo dřevěný hrad, který se svým vzhledem příliš nelišil od starších hradišť, později byl však nahrazen hradem kamenným a stal se významným místem znojemského údělného knížectví v zastavení postupu německé kolonizace země směrem na sever. O strategickém významu hradu a jeho důležitosti pro české panovníky svědčilo i to, že k němu náleželo Slavonicko Dačicko Jemnicko a dokonce i Telčsko až k pramenům řeky Jihlavy. Další písemné zprávy pochází z roku 1185, kdy se český kníže Bedřich rozhodl napadnout svého rivala znojemského knížete Konráda II. Otu a celá znojemská provincie byla v důsledku toho popleněna. Při tomto tažení však hrad Bítov odolal. Roku 1200 zanikla v kraji údělná knížectví a hrad Bítov se stal sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, který měl nad krajem neomezenou moc. Za válek proti králi Václavu I. opanoval Bítov v roce 1223 rakouský vévoda Fridrich, který jej však musel nakonec opět vrátit. V této době měl hrad raně gotické články, které se zachovali dodnes, klínovou věž v západní části velkého nádvoří a podobnou dnes stavebně začleněnou do jihovýchodního nároží hradního paláce. Velká břitová věž na nádvoří, dnes zčásti pobořená, má v přízemí zdivo, které představuje nejstarší dochovanou část hradu, nejspíš ze začátku 13.století. Jde patrně o vůbec nejstarší příklad tohoto typu věže u nás a lze předpokládat, že přímým vzorem zprostředkovaným velkými klášterními hutěmi byly raně gotické stavby ve Francii. K věži přiléhaly hradní budovy a zdi, dnes již zbořené a pohlcené stavebními terénními úpravami. V předhradí stával na místě svatyně sv. Václava původní velkofarní kostel. Rozsáhlá výstavba zde probíhala nejhojněji pravděpodobně v době opevňování hranice proti Rakousům za vlády krále Přemysla Otakara II. Když Rudolf Habsburský obsadil roku 1278 po bitvě na Moravském poli Moravu určil za komorníky Rakušany. Koncem 13.století byl borovským purkrabím Raimund z Lichtenburka, který se stal roku 1298 zemským hejtmanem. Veškeré úřady sídlící na hradě roku 1307 zanikly, když král Jindřich Korutanský udělil Bítov lénem právě zmíněnému Raimundovi z Lichtenburka. Koncem 13 a začátkem 14.století byl dosavadní hrad přestavěn na raně gotický protáhlý areál, ostroh obklíčil pás hradeb a na východní straně byl vybudován palác s klínovou šíjí. Existence dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu, později změněnou. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celé údolí řeky Želetavky. Jihozápadně a severozápadně se rozkládaly na širokém skalnatém ostrohu hradní budovy, které svou trojúhelníkovou koncepcí připomínají stavbu jiných královských hradů na našem území. Raně gotickou podobu s charakteristickou bohatou siluetou si Bítov podržel asi po celé 14.století i když se zdá pravděpodobné, že obohatil svůj půdorys. Dokladem toho by byla stavba nové hradní kaple, či spíš asi její úplná přestavba kladená do roku 1344. Smil a Jan z Lichtenburka se roku 1400 postavili na stranu krále Zikmunda a za husitské revoluce roku 1420 bojovali spolu s bratrem Jiřím z Bítova ale také s jinými moravskými šlechtici ve vojsku pod Vyšehradem. Jan z Lichtenburka přistoupil roku 1421 k zemskému míru na Moravě. Bylo nutností zpevnit fortifikační soustavu hradu na východní straně, z hlediska obrany nejcitlivější, dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí. V boji pod Vyšehradem Jiří zahynul a Jan padl do zajetí, protože po celou dobu husitských válek byl protivníkem kališníků, ze zajetí se však posléze vykoupil. Smír mezi znepřátelenými stranami byl podepsán ve Znojmě roku 1441 a Janovi z Lichtenburka bylo slíbeno, že mu dlužná částka 4000 kop stříbra za pomoc králi bude nahrazena a navíc mu bude přidáno odškodné 2500 dukátů. V roce 1443 Jan z Lichtenburka zemský mír na Moravě znovu potvrdil. Lichtenburkové drželi hrad celé 15.století, jejich postavení však bylo ohroženo za odboje Hynka Bítovského z Lichtenburka proti králi Jiřímu z Poděbrad. Koncem 15 a začátkem 16.století se Lichtenburkové dostali zase do stabilní politické pozice, takže hrad mohl být přestavován. Na hradě bylo zřízeno nové předhradí s dvěma hranolovými věžemi, kterými byla zpevněna jižní a východní strana stavby. Jednotlivé gotické části byly stavebně sjednoceny jeho starší části, dosud navzájem oddělené, dvoupatrovým palácem s malým nepravidelným vnitřním nádvořím, do něhož se nyní vcházelo předhradím nové mocně působící hranolovou věží ležící mezi jihozápadním a jihovýchodním nároží hospodářského křídla. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křídlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Díky tomu byl hrad Bítov v roce 1566 považován za jeden nejbezpečnějších pohraničních hradů. Roku 1572 starobylý šlechtický rod Lichtenburků vymírá po meči. Vlivem vývoje válečné techniky hrad ztrácel svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristická raně gotické klínové věže ve vězení. Vznik převážně hospodářských budov jasně ukazuje, že se v 16.století vyvinula hospodářská soustava od systému činží k hospodaření šlechty na velkostatku ve vlastní režii. Poslední držitelka hradu z rodu Lichtenburků jej roku 1576 prodala Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, který však dále hrad i panství prodává roku 1617 Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Roku 1638 bylo přestavěno jádro gotické kaple na nádvoří. Právě rod Vlašimských nechal hrad přestavět na barokně opevněný zámek. Rod Vlašimských dnes připomíná hlavně sbírka zbraní. Až po smrti poslední majitelky rodu Vlašimských Johanky z Kounic roku 1755 připadlo celé jmění jejímu zeti hraběti Daunovi. Stavební vývoj hradu uzavřela novogotická obnova zahájená v polovině třicátých let 19.století a zakončená roku 1863. Přízemní hrad zaujala velká salla terrena a došlo i k úpravě několika místností v patře paláce. Místnosti jsou bohatě vyzdobeny novogotickou iluzivní výmalbou napodobující dřevo, kámen nebo štuku. Roku 1845 byla přebudována zámecká kaple. Do téže doby spadá i proměna hradního okolí v přírodní park a parková úprava v západní části hradu. Kolem hradní cesty byla vysazena lipová alej, dále je založena rozsáhlá zoologická sbírka. Poslední dva bratři z rodu Daunů sloužili v armádě a nezanechali po sobě potomstvo. Prostřednictvím jejich sestry tak majetek jejich rodu roku 1890 přešel do držav rodu Haugwitzů, kde však zůstal jen do roku 1906, protože Karel Haugwitz a Berta Daunová měli jen čytři dcery. Posledními majiteli se tak roku 1906 stávají Haasové. Haasové se snažili vrátit hradu romantickou podobu. Zřídili anglický lesopark s řadou drobných staveb a plastik. Zoologickou sbírku upravili na zoologickou zahradu, jedná se o největší hradní zoologickou zahradu u nás. Když byla ve třicátých letech 20.století budována vranovská přehrada byl Bítovský lesopark citelně poškozen, pod hladinou jezera navíc zmizelo městečko ležící v původním podhradí i s farním kostelem sv. Václava, jehož sakristie byla zbytkem románské rotundy. Roku 1945 přešel majetek na základě Benešových dekretů do majetku státu. Od roku 1973 je chráněn jako kulturní památka a roku 2001 byl zapsán na seznam národních kulturních památek.